Nenechávej mě tu..
Ležím na posteli a přemýšlím,i když moje přemýšlení není tak čisté.Nedokážu se na na něj tak soustředit,jelikož se mi do něj neustále plete divnej pocit.Vyndám si si sluchátka z uší a mp3 položím vedle sebe na postel.Podívám se na noční stolek vedle sebe,kde mám polžené hodiny.
"Sakra,kde je??,,špitnu.Stoupnu si a začnu chodit po svém pokoji.Chodím z jedné strany na druhou a hraju si s prsty.Přepadá mě čím dál větší nervozita,,něco není v pořádku,,.
Snažím se uklidnit a tak změním hraní s prsty na kousání nehtů,,normálně to nedělam,nic z toho co momentálně provádím na svém hotelovém pokoji,ale sem vytrémovanej.Je ticho,jen potiché šlápoty mých nohou se ozývají.
Zaslechnu hluk,,zpozorním.Zní to jak dupot,který se přibližuje čím dál blíž.Dveře od pokoje se prudce otevřou,mezi nimi stojí udýchaný Gustav a rukou se opírá o kliku..
"Gustave,,,co..proč,,se.něco se děje??.,,vykoktam ze sebe a stále si prohlížím Gustava,ktrému teče po tvářích pot...."T,,,Tomee,,,já,..víš,já nevim,jak ti to mam říct,,ono,,začne koktat ještě víc,jak já před chvílí a příde ke mně blíž...:"Gustave,,děsíš mě,,odpovím se strachem,který cítím jako nikdy jindy..."Tome..Bill..on,,polkne hlasitě a poaadí se na postel..."Bill,,co?!!,,skoro vykřiknu a v podbřišku mě chytne divná bolest.."Já ..Tome,,on Bill,,podívá se na mě skoro ze slzami v očích..."Gustave,,skara mluv,,Bill co,,,!!!,,zařvu po pokoji a začnu třást s Gustavem,který stále kouká do země..."Bill,,on o.on srazilo ho auto,,je na tom špatně,leží v nemocnici..Kraksdrufen 15,,dostane ze sebe rozklepaně a já ho pustim.Odstoupim od něj pár kroků a pozoruju ho,jak jen sedí,,,sedí a hlavu má stále k zemi.Oči se mi začnou plnit slzami,celým tělem mi projede divná vlna....
Slzy rychle utřu,otočím se a vyběhnu z mého pokoje.."Toméé,,křičí na mě Georg,do ketrého sem narazil,když jsem běžel po chodbě......Zastavím se před výtahem,,nervozně mačkam tlačítko,ale výtah nikde.Naštvaně kopnu do výtahu a utíkám ke schodům.."Tome stůj,,,chytne mě Georg,když ho znovu potkám..."Georgu nech mě,,já musím za ním,,řvu přes celou chodbu a lidi se za mnou začnou otáčet.."Néé,za ním ted nemůžeš,,domlouvá mi a tahá mě zpátky do pokoje..."Já ti řikám,,nech mě!!zařvu a kopnu ho nohou do lýtka...."Promin,,špitnu na něj,když se drží za nohu a rozuteču se z hotelu ven......
Tam se opět zastavím,,koukám z jedný strany na druhou,na jakou mam asi běžet??.."Prosim vás kde je tady nemocnice Kraksdrufen??chytnu něžne za paži jednu paní a snažím se jí příjemně zeptat.."To musíš támhle chlapče,,ukáže před sebe.."Děkuju,řeknu jí a běžím na stranu na kterou ukázala...Utíkám co nejrychlejc,ale dělá si mi špatně.Narážím do všech lidí,ale ted je mi to upřímě jedno.Snažím se co nejdřív dostat k mýmu dvojčeti,,to je pro mě hlavní,,...Slzy mi stále tečou po tvářích a v očích se mi dělá mlha přes kterou nevidím...."Tom..holky to je Tom Kalultz,,slyším skoro pomalu ze všech stran.Ohlídnu se do zadu,kde se tvoří malý hlouček děvčat..Zrychlim tempo a setřu si slzy...Před sebou zahlídnu ceduli s nápisem...Nemocnice Kraksdrufen 15..100m...
Zastavím se před nemocnicí,ruce položím na kolena a hlavu sklopím.Začnu vydejchávat a i přes ty slzy zahlédnu kouřk,který se mi line z úst z důvodu velké zimi.Dělá se mi strašně špatně,potřebuju si oddychnout,ale na druhou stranu musím,,prostě musím za svým dvojčetem.."Támhle,,zaslechnu,,neochotně se otočím a uvidím zas ty holky.Zalezu tedy do nemocnice a opět se rozutíkám k recepci,za ketrou stojí boubelatá sestřička...
"Prosím vás,,,,Bill..Bill Kaulitz,,řeknu jí vyčerpaně a ruce položím na menší zídku.."Moment,,otočí se ke mně zády a začne něco hledat....Zase začnu přešlapovat z jedný strany na druhou,,sem nervozní.Nevadí mi,že mně talčí na hrudi jak sem běžel,,vadí mi,že mě bolí tam uvnitř.Tam kde vždycky byl a bude moje dvojče.
"A vy,,vy ste příbuzný toho chlapce??.sjede mně přísným pohledem..."Já,,já jsem jeho dvojče,,odpovím jí co nejrychlej,,,chci být co nejdřív u něj,,být jen s ním.."Aha,,tak počkejte já,,já hned zavolám sestru a ta vás za ním dovede,ale nevím jestli vás pustí na pokoj,,řekne mi už překvapeně až smutně...Jen kývnu a pozoruju jí jak v povzdálí telefonuje....
Za chvíli dorazí nějaká mladší sestra,která mi dovede za Billem..
"Tady leží váš bratr,ale za ním nemůžete,počkejte si na doktora,doju pro něj,,ukáže na dveře,vedle kterých jsou dvě prosklená okna a odejde...Ustoupím do strany,jelikož mám před sebou velké bílé dveře.Ted stojím proti oknu,ve kterém se matně odráží moje postva,ale za tím oknem leží něco kvůli čemu tady jsem.Přiblížím se k němu blíž a svoje promrzlé ruce přiložím na to sklo.Oči mě začnou pálit,,je to neskutečná bolest,,musím zrak sklopit k zemi..Chodbou se ozve můj tichý pláč,mé smutné zlyky......Opět na něj pohlédnu,,,jen tam leží,,okolo něj je hromada přístrojů,monitorů,na kterých naskakují klikaté čáry..Obličej má tak vybledlí,na kterém má hromadu odřenin a modřin.Je mi ho líto,,je to staršný vidět svý dvojče,jak bezvládně leží..A já můžu stát jen tady a nic nedělat,vždycky sme si pomáhali,,tak proč sakra né i ted??...
"Tom Kaulitz??...ozve se za mnou hrubý hlas a já se otočím.."Ano,,špitnu..."Měl by jste vědět,že váš bratr,,je na tom hodně špatně a že jestli přežije tuhle noc bude zázrak,,oznámí mi nééé milou novinu,při které se sám netváří štastně,,,kdo by taky ano,že???..
"Co??..Né,,to..on on to zvládne,,,řeknu težce,oči se mi podlijí slzami a já se pomalu kácím k zemi.."Je vám něco?Nepotřebujete něco na uklidnění??zachytne mě včas lékař a posadí na židli..Jen zakroutím hlavou a obličej zabořím do dlaní,kde se začíná tvořit kaluž..slz...
"Mohu za ním??...pohlédnu na doktora,který stále sedí vedle mě..."No já myslím že n.."Prosíím,skočím mu do řeči...."Dobře,,ale jen na chcvíli....
Otevřu dveře a pomalým krokem se vydám k posteli člověka,který znamená v mém životě tolik..Sednu si na kousek volného místa vedle něj a uchopím ho za ruku,na které má napojenou kanilulku..Jak je jeho ruku studená,jako moje....jako moje ruka a srdce.Jako by ted zmrzlo...jako by nevědělo co se bude dít...nikdo to ted,ale neví...
Pozoruju ho,,pozoruju jeho bledou tvář,jeho nafialovělí rty,který byli vždy usměvavý a rudý.Jeho zavřený oči z kterých vyzařovalo štestí.Jeho vlasy,které měl vždy legračně nagelovaný a ted sou splihlý......Tohle všechno chci vidět znovu a néé bezvládné tělo mého bratra...
Zavzpománám se do dob,kdy jsme byli malý,,pousměju se a tím my slzy stečou rychleji po tvářích na čistě bílé povlečení.
"Měl by nikdo zavolat mamce,,přeci jen tady leží její syn,ale já od Billa nechci,,musím být s ním,,musím,určitě jí to nikdo oznámí..uklidnuju se,ale vůbec klidnej nejsem..ba naopak...
"Billé??..odrazí se po chvíli můj rozklepaný hlas od stěn nemocničního pokoje..Ticho je ticho.."Bille??..skusím to znova,i když vím,že odpovědi se mi nedostane,,,"Víš,,říkali,že,že bože to je hrozný,já to nedokážu vyslovit,,setřu si rukávem slzy.."Že,,že když tuhle noc přeži,,přežiješ bude to zázrak,ale já,,já ...Bille ty musíš musíš to zvládnout,,,bráško nenechávej mě tu,já to tu bez tebe nezvládnu,,,rozbrečim se jetě víc jako malý děcko..."Já vím,že sme si to poslední dobou moc neřikali,,,,ale ,,ale mám tě rád.,,vždcky si byl ten nejcenější člověk v mém životě a vždycky budeš,kdyby si ted ,,ted odešel,,já nevím co bych dělal..,ale,ale ty budeš v pořádku,určitě,,stisknu ještě víc jeho ruku a moje noha se začne klepat,,nechce mě poslouchat....
Dívám se na naše ruce jak se drží,,je to jak jedno velký pouto,který nás vždycky spojovalo..
Když Billův prst se hne,,oči se mi rozevřou,,oči,který byli do ted přimouřený..Pohlédnu na něj..nic,,,ale co to zanemní??...Najednou se pokojem ozve divný pípání,můj pohled se zastaví na přístroji,na kterém se místo klikaté čáry objevuje..rovná...
Vím co to znamená,,z očí mi vytrisknou slzy..z chodby se ozývají divné zvuky...hlasy sestřiče volající doktory...Ted nevím,,nevím co mám dělat..
"Bille,,,bille,,,to mi nedělej,,slyšíš??....No tak Bille,,říkám těžce,jelikož mám pocit,že vám v krku knedlík......"Bille!!,,můj hlas je čím dál silnější.."Billeéé,,,přimáčknu svoje tělo na to jeho a pevně ho stisknu...Dveře se prudce otevřou a do pokoje přiběhnou sestřičky a doktorové..."Ten chlapec musí pryč,,přikáže jeden doktor a nikdo mě začne od mého bratra odtrhávat.."Nechte mě,,slyšíte??Nechte mě,,já musím být ze svým bratem...bráním se jednou rukou a druhou se stále pevně držím Billa.Chci být blízko něj,,,on je mojí součáastí,když umře on tak já s ním.Sme jak jeden celek,,my nemůžem být bez sebe.Chci být vedle něj,,já musím.Chci cítit jeho vůni,,chci se s ním hádat jako dřív,chci se s ním smát,,chci s ním mít zas spoustu konzetů jako dřív,,tak at mě u něj nechaj....."Sakra,,dejte toho kluka pryč,,poroučí naštavně doktor..."Néé,,řvu na ty sestřičky a brečím zároven..."Néé Bille,,bráško prosím nenechávej mě tu,,prosím,,já tu nechi být sám.Billé!!,,křičím marně,,pomalu začínám kašlat,,tich slz je na mě moc....Sestřičkám se podařilo mě odtrhnout od mého bratra,,drží mě za ruce a odvádějí mi z jeho pokoje.Otáčím se,ale stále se otáčím,,koukám se na Billa a ty doktotry,jak dávaj přístroje na jeho hubené tělo......
Posadím se na židličku jako před tím a vedle mě se posadí nějaká sestra.Něco mi říká,ale já jí neposlouchám...Hypnotizuju dveře,třesu se a dělá se mi mdlo...Je mi zima,je mi špatně, je mi úzko,je mi smutno,,cítím se sám,,.....
Dveře se po dlouhé době otevřou.Prudce si stoupnu,až skoro spadnu na zem....Stoupnu si před doktora a s uslzenýma očima pozoruju jeho skleslou tvář.."Je nám líto,,řekne a já upadám do bezvědomí....