


Zdroj: FR Dream' Up Speciál č.02
Překlad: Addy pro www.tokio-hotel-articles.blog.cz
Kopirovat se zdrojem!
___________________________________________
Za jeho zakaboněným vzhledem Gustav skrývá úchvatnou a ocenitelnou osobnost. Po boku svých kamarádů ze skupiny se je Gustav potěšený ze svého úspěchu. A úspěch
obestavil jeho vášeň pro hudbu a přátelství.
Je úspěch Tokio Hotel tvá nejlepší odměna?
Gustav: Ano, jsem opravdu šťastný, když vidím naše úsilí korunované tímto způsobem. Věřím, že jsem udělal správná rozhodnutí. Bubny přišly do mého života, když mi bylo pět a dal jsem do toho všechnu svou energii. Když si všechny děti ze sousedství hrály venku, byl jsem sám ve svém pokoji a hodiny hrál na bubny. Byl jsem pro to stvořený, jsem si tím jistý. Den, kdy jsem jsem si všiml Billa a Toma, jak zkoušejí v garáži v Magdeburgu před sedmi lety. Věděl jsem, můj osud byl hrát s nimi. A nebyl jsem chybný.
Mohl by ti tento úspěch zamotat hlavu?
Gustav: Hraju hudbu z vášně, ne abych se dostal pod světla reflektorů. Potlesk publika a odměny mě opravdu potěší, ale hned, když je opona dole, moje jasnost je zpět. Hrát na jevišti nebo v televizi potřebuje velkou koncentraci. Když ztratím svou serióznost a moji disciplnínu , nehrál bych správně.
Jsou i ostatní členové tak tvrdí?
Gustav: Jsme všichni velmi rozdílné charaktery, ale sdílíme ty stejné ambice a tendenci pro práci. Když jsme udělali naše první kroky na jevišti, věděli jsme, kolik úsilí musíme udělat, abychom se stali úspěšní. Nikdo z nás neplánuje oddych a každý z nás něco, aby měl vysokou výkonost.
Lidé říkají, že jsi perfeksionista...
Gustav: U mě musí být všechno perfektně vyřízené. Nikdy nenechávám místo pro improvizaci, ani pro malé detaily. Například systematicky dávám moje bubny a stoličku s extrémní precisností na jeviště, vždycky na to stejné místo. Když je někdo zkusí přemístit, i o centimetr, mohl bych být opravdu mrzutý! Kromě mého asistenta, nikdo jiný nemá dovoleno přiblížit se k mým bubnům.
Ani Bill?
Gustav: Ne! Už trpěl mým vztekem, takže si nedovolí sednout na moji stoličku. Když jste ve skupině, musíte dodržovat jistá pravidla, abyste respektovali svobodu druhých. Když ne, napjetí může brzo přijít...
Jsou ve vaší skupině nějaké krize?
Gustav: Stává se, ale je opravdu vzácné. Jsem trochu háklivý, takže se často rychle rozčílím. Křičím, jde mi to na nervy a nakonec na moment zmizím. Když jsem zpátky, jsem
znovu klidný a všechno je zapomenuto.
Jaký je poslední případ
Gustav: Pár hodin před vystoupením jsem kontroloval série některých zvlášť rychlých částí. Cvičení bylo dost těžké a musel jsem se zapotit, abych to zvládl...Pak Georg, Tom a Bill přišli do pokoje a všichni najednou vykřikli: "Hej, tvé věci nejsou moc dobré..." Moje nedůtklivost vyšla ven a já se naštval.
Už jsi někdy myslel na to, že bys všechno zastavil?
Gustav: Opustit skupinu v nějakém momentu by byl příšerný nedostatek profesionality a hlavně neodpustitelná chyba. Pár našich špatných nálad nebo hádek se nikdy nedostane do rozvoje skupiny, to je základní princip. Proto, když před vystoupením zmizím, abych se uklidnil, Tom, Bill a Georg vědí, že se vrátím usměvavý a uklidněný, půl hodiny před vystoupením
Byl bys rád víc výrazný?
Gustav: Od přírody jsem nenápadný kluk. proto rád setím vzadu na jevišti. Ne jako Bill, nebyl bych schopný být pořád na všech očích...To není má věc, i když si užívám svým malých momentů slávy (smích). Na konci každého vystoupení, když Bill a spol. opustí jeviště, vrátím se k publiku a obrovsky se rozloučím. A tento malý rituál mě hodně uspokojí...
Postrádáš sebe-důvěru?
Gustav: Mám, to je pravda, druh rezervy kolem lidí, ani ze strachu, ani z mých rozpaků. Řekněme, že jsem spíš introvert. Kromě toho tento zvyk přináší posměch mojí rodiny a přátel, kteří věří, že jsem mrzutý kluk. (úsměv)
Jsi tedy nabručený a nezmírněný?
Gustav: Musím říct ano, jsem hezky nabručený, i mrzutý. Jedno uhozené slovo, ironická poznámka a jsem naštvaný. Vím, že je to charakterem, to už je dobrý začátek...
Teď mám těžký úkol, abych to opravil ! (smích)
Byl jsi jako teenager samotář?
Gustav: Přemožen komplexem jsem byl velmi nespolečenské dítě, vždycky ve vzdálenosti od ostatních dětí...
Měl jsi důvody, že jsi se cítil špatně?
Gustav: Život ke mně nebyl vždycky jemný, hlavně, když jsem byl teenager...(smích) Za prvé jsem byl vždycky dost malý, když jsem byl v devítce, měřil jsem jenom 1.19m...(škleb) Pak jsem měl příšerné problémy s pletí. Když byla škola pryč, běžel jsem se zavřít do svého pokoje, modlil jsem se k bohu, abych nepotkal někoho, koho znám. Byl jsem tak zahanbený! Tyhle všechny komplexy mě nevyhnutelně potlačily, abych byl sám a nezkoušel se dostat z mé stydlivosti.
Dostal jsi se ze svého starého komplexu?
Gustav: V té době jsem přemýšlel, že bych nikdy nevyrostl a najednou se vyrůstání
vymrštilo a za pár měsíců jsem měl 1.70m. Sporty mě nakonec dostaly z pár léčení. Krok
za krokem jsem vyhrával více sebe-důvěry. Dnes se cítím dobře a nezdráhám si
dělat srandu z těchto starých démonů! (mrknutí)
Jaký význam dáváš na lidský vzhled?
Gustav: Když jsem byl mladší, trpěl jsem hodně vzhledem ostatních. Naštěstí jsem se naučil ignorovat sarkastické poznámky a cítil jsem se lépe a lépe. Teď se nestarám o to, co si ostatní o mně myslí. Tohle doporučuju každému!
Je tvůj vzhled pro tebe důležitý?
Gustav: Tím, že žiju většinu času s Billem a Tomem, udělal jsem pár kroků kupředu. Kromě toho jsem musel! (smích) Před tím jsem mohl nosit všechno, jako legrační tričko, které jsem si přivezl z výletu ve Val Thorens (lyžařské středisko, Francie) s krávou s lyžema! Když jsem v tom tričku přišel na zkoušku, vyprovokoval jsem generální záchvat smíchu. Georg, Tom a Bill se tomu smějí ještě do teď. Od té doby jsem víc opatrnější na to, co nosím, jsem i víc koketní...
Jaké kvality na tobě mají holky rády?
Gustav: Na první pohled možná vypadám nabručeně, ale po menším poznání jsem velmi
milý a zábavný. Lidé taky říkají, že jsem zdvořilý, pořádný a výborný kuchař...